na tělo | 18. – 19. 9. 2021

Pavel Brunclík se narodil v roce 1950 ve Znojmě. V roce 1974 absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, v letech 1974-1980 studoval režii a scenáristiku na katedře dokumentární tvorby FAMU, na katedře fotografie absolvoval rok mimořádného studia. Po ukončení studia externě spolupracoval s ČST. Od roku 1981 pracuje jako samostatný fotograf. V letech 1985-1992 působil převážně v zahraničí (Rakousko, Itálie) a věnoval se reklamě. V tomto období vytvořil obrazovou část několika audiovizuálních programů: Palác v Kielcach, Polsko, 1985; Muzeum H. Sienkiewicze, Polsko, 1988; Varšavský zámek, Polsko, 1988; Stroje pro 20. století, Rakousko, ČSR, 1985; a další.
V posledních letech se věnuje hlavně vlastním projektům.
Žije a pracuje v Praze a Tourrettes sur Loup.

DIVERSE
Na výstavě v Blatné vystavuje fotografie z těchto cyklů: Cizí ženy, Geometrie nahoty, Krajiny, Portrait gallery 46 Čechů, Paralely.
Pavel Brunclík se soustřeďuje na několik základních témat. K některým se s přestávkami vrací, jiným se věnuje jen v určitých obdobích. K důležitým okruhům jeho tvorby patří krajiny, ženy a portréty.
Nejvytrvaleji se věnuje krajinám v jejich nekonečných proměnách, ztvárnění struktur, přírodě nezasažené civilizací. Témata se prolínají, když se nedílnou součástí krajiny stávají akty.
V krajinách není patrná přítomnost člověka. Snímky připomínají sochařské reliéfy, zachycují přírodní „sochy“ volně rozeseté v krajině. Záznamy přírody jsou jednou zklidněné, jindy působí dramaticky jako těsně před bouří. Mohou vyvolat i pocit osamělosti a nepatrnosti ve vztahu k nekonečnému prostoru vesmíru.
Dalším základním tématem jsou akty. Cyklus „Cizí ženy“ se rozvíjel od poloviny 80. do poloviny 90. let. Některé fotografie zachycují příběhy. Jiné jsou solitérní a přesvědčivě navozují určitou náladu. Často vznikaly  na veřejných místech. Ač šlo o intimní situace, jsou vystižené s vybraným vkusem. Cyklus v sobě skrývá zvláštní tajemství, které si ovšem může každý vyložit po svém.
„Geometrie nahoty“ má svůj prvopočátek v raném období, době studií na FAMU. Tehdy ho upoutal balet; k tématu se vrátil v letech 2005-2007. Místo původně zamýšlených momentek vznikly nakonec estetizované fotografie. Kompozice utvářené těly tanečníků se totiž musí přesně určit, aby mohlo být správně nastaveno osvětlení. Geometrie nahoty v sobě skrývá jasný řád, který ale přece jen oživuje náhoda, k níž i při veškeré přesnosti pohybů tanečníků nepochybně dochází.
Posledním ze základních témat jsou portréty, kterým se autor  věnuje již od 70. let, intenzivně pak v letech 2009-2011. „46 Čechů“ je soubor fotografií přírodovědců, lékařů, filozofů, herců, hudebníků či výtvarných umělců. Autor je dokázal zachytit v typickém prostředí i s charakteristickým výrazem. Někdy je fotografie dílem šťastné náhody, jindy autor kompozici rafinovaně aranžoval. 
Pavel Brunclík má za sebou řadu výstav nejen u nás, ale i v zahraničí, jeho publikace o jednotlivých tématech získaly několikrát cenu za fotografickou publikaci roku. (Jiří Machalický, zkráceno)
 

Alžběta Jungrová (1978) začala fotografovat na základní škole, vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici. Poté pracovala pro deník MF Dnes a pro redakce Hospodářských a Lidových novin. V letech 2000 až 2002 žila v USA a v Londýně.
Za základ své tvorby považuje žánry dokumentu a reportáže, neboť ji zajímají životy a osudy současníků. Za svými náměty cestovala do nejrůznějších koutů světa a často fotografovala v mezních situacích.
Mimo jiné za reportáž o drogách na afghánsko-pákistánských hranicích obdržela čestné uznání Czech Press Photo, za sérii snímků o dětech pracujících v cihelně v pákistánském Péšávaru a za fotografie
z barmského uprchlického tábora v Bangladéši obdržela Cenu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky.
V současnosti působí ve svobodném povolání, zastupuje ji jedna z nejprestižnějších agentur v oboru komerční fotografie 4D Photo. Pracuje na několika dokumentárních projektech a na zakázku vytváří dokumentární fotografie, reklamy, portréty.
Ve volné tvorbě nyní zkoumá a vizualizuje téma lidských emocí a hledání hranic v sobě samotném, ať již klasickou fotografickou formou, koláží, či videoprojekcí.
Je jednou ze zakládajících členů skupiny 400ASA.
 
Burlesque!
Dokumentární nádech mají fotografie ze zákulisí burlesky, které vznikají již 7 let. Fotografka sledovala její vývoj a vzestup od vystupování ve velmi skromných podmínkách v zakouřených barech až po představení na jevištích velkých divadel, s velkolepou výpravou. Proměňovaly se kostýmy, make-up, choreografie i charakter celé show. Burleska je jedinečná, tajemná, v průběhu času mizející a znovu se objevující. Fascinující směsice dob minulých i současných, propojení historických prvků a moderní reality. Skrze vizuálně bohaté prostředí odhaluje Jungrová krásu i křehkost žen, ale také jejich obrovskou sílu.

Zdeněk Lhoták (1949) je český fotograf, pedagog a organizátor fotografických projektů, od roku 1983 pracuje jako volný fotograf. Studoval FTVS UK a uměleckou fotografii na FAMU.  
V roce 1986 získal 2. cenu v soutěži World Press Photo za seriál fotografií „Spartakiáda“. V roce 2019 mu Asociace profesionálních fotografů ČR udělila titul Osobnost české fotografie za dlouhodobý přínos fotografii. Je členem SR Asociace profesionálních fotografů ČR z.s., předsedou FotoForum Praha z.s., členem Volného sdružení M (skupina výtvarníků, kteří se názorově rozešli s SVU Mánes).
V oblasti dokumentární fotografie se Zdeněk Lhoták zaměřuje na sociologické problémy vrcholového sportu – cyklus „Sparta“ (1978 - 1988) a „Spartakiáda“ (1985) a problematiku unikátní tibetské kultury devastované čínskou okupací (1989 - 1994).
Mezi další významné soubory fotografií patří cykly „Horníci“ (1994), „Město“ (1982), „United colors of Nepal“.
V cyklu „Autoportréty“se Zdeněk Lhoták zaměřuje na lidské tělo, detaily vlastního těla. V rámci tohoto cyklu v poslední době instaluje do reálných interiérů fotografie figur v životní velikosti adjustované na plechu.
V roce 2009 vydalo nakladatelství Kant knihu „Dis-torza“, která dokumentuje mnohaletý zájem Zdeňka Lhotáka o tělesnost promítající se do všech jeho zdánlivě odlišných cyklů. V roce 2020 vyšla publikace „Tenkrát na Spartě” dokumentující zákulisí sparťanského fotbalu 80. let a publikace „Spartakiáda”, která v unikátní grafické úpravě a vazbě prezentuje legendární soubor fotografií.
Od roku 1982 do roku 2020 Zdeněk Lhoták realizoval více jak 45 samostatných výstav v ČR i v zahraničí a také mnoho společných výstav.
 
Spartakiáda
Série fotografií Zdeňka Lhotáka z obvodní Spartakiády v roce 1985 se už dávno stala legendární u nás i ve světě. Během vystoupení vojáků začalo pršet a jejich těla pomazaná blátem se postupně měnila
v absurdní sochy.
Jsou tyto téměř dvě desítky fotografií vzniklých v průběhu několika málo minut oslavou sportu a heroického výkonu? Nebo jsou mementem, zachycením mezní situace, manipulovaného masového těla? (Tomáš Pospěch, 2020)
 
Hromadné vystoupení (instalace, ulice Na Příkopech)
Instalace  figur povrchově upravených hlínou je pozvánkou, ale i provokací k vlastní interpretaci fotografií zablácených vojáků na výstavě „Spartakiáda” v rámci Blatenského fotofestivalu.
 

David Neff přišel k fotografování zcela přirozenou cestou, od dětství doprovázel svého tátu Ondřeje Neffa na focení, do foto ateliéru a temné komory. Sám začal fotit v šesti letech, první fotku publikoval v novinách ve dvanácti letech. Studoval fotografii na Grafické škole v Praze v Hellichově ulici.
Vždy se věnoval současně ateliérovému focení a živé reportážní fotografii a dokumentu. Během revoluce 1989 vzbudila pozornost jeho reportáž z Rumunské revoluce, která byla i jeho první válečnou zkušeností. Záhy začal fotografovat pro Mladou Frontu Dnes. Především jeho reportáže z války v bývalé Jugoslávii a z jiných žhavých míst mu rychle zajistily pevnou pozici mezi novou vlnou fotografů. Pracoval i v obklíčeném Sarajevu během občanské války, v bývalém Sovětském svazu, později v Afganistánu a Iráku.
Na svých soukromých cestách se věnoval street fotu, především na Kubě a v Asii.
V posledních letech fotografoval i pro iDnes, Lidové noviny a především pro časopis Téma. Více se zaměřil na portrétní fotografii významných osobností. Získal několik cen v soutěži Czech Press Photo, včetně Fotografie roku. Poslední ocenění dostal za soubor portrétů zdravotních sestřiček z covidária v Nemocnici Na Bulovce.
 
Sestřičky po službě v covidáriu ARO na Bulovce
Po vypuknutí první vlny pandemie COVID-19 jsem začal pravidelně fotografovat v Nemocnici Na Bulovce, která jako první přijímala covid pacienty.
Nejsilnější výrazový prostředek fotografie je tvář. Všechny emoce jsem si však bez tváří mohl škrtnout, protože tváře pacientů jsem ukazovat nechtěl a zdravotníci jsou ve skafandrech zcela zahaleni. Napadlo mě tedy portrétovat sestřičky v momentě, když za sebou po několikahodinové službě u pacientů s nejtěžší formou nemoci zavřou dveře z filtrační místnosti, kde sundají ochranné obleky, tři vrstvy gumových rukavic, v chodbičce zahodí respirátor, nasadí čistý a utíkají do sprchy. Chodbička se zářivkou není ideální atelier a pár vteřin na focení taky nic moc. Během několika týdnů jsem ale několik sestřiček přesvědčil a postupně se přidávaly další. Bylo zvláštní, že jsem jejich tváře do té doby neznal, vídali jsme se vždy s nasazeným respirátorem.
Portréty jsem zveřejnil při vypuknutí druhé vlny, kdy lidé přestali mít strach a respekt
ke zdravotníkům z první linie byl pryč. Tváře sestřiček ale vzbudily obrovský zájem. Cítím ke všem z první linie covidárií obrovskou úctu, riskují vlastní zdraví, aby zachránili jiné, snášejí nepohodlí, které je jistě nad rámec profesních povinností. Já všem moc děkuji.
 

Miloš Nejezchleb je český fotograf, který se od roku 2016 věnuje umělecké konceptuální fotografii. Jeho fotografie jsou charakteristické svou barevností, výrazným pojetím, prvky surrealismu. Své projekty zachycuje většinou v sériích a rád do nich ukrývá sociální témata. Start jeho fotografické kariéry je raketový, za posledních 5 let získal řadu domácích a mezinárodních ocenění, vystavoval v Paříži, Benátkách, Barceloně, Torontu. Dvakrát vyhrál soutěž Nikon kalendář, v roce 2018 se stal vítězem Czech Press Photo v kategorii Lifestyle, v roce 2020 Malta International Photo Awards a letos získal titul Fine Art Photographer of the Year jako absolutní vítěz FAPA London se svou poslední sérií Moon for Sale.

Tiché příběhy 
Na Blatenském fotofestivalu představí fotografie ze sérií: Moon for Sale – téma konzumní společnosti, prodej, nakupování, často nesmyslné. Stronger – zachycuje lidi, kteří prošli extrémně těžkým obdobím. Warm Up – série Moniky Vlčkové, pětinásobné mistryně ČR v gymnastice. Fotografie z cyklů Milkiller a Envy.
 

„Bude to povídání o podstatných krocích, které je potřeba udělat, aby se zrodila naděje vzniku kvalitní fotky.“
 
Tono Stano se narodil v roce 1960 na Slovensku a je dnes jedním z neuznávanějších fotografů. V letech 1975-1979 studoval na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, v letech 1980-1986 pak FAMU v Praze. Od roku 1986 pracuje jako nezávislý umělecký fotograf. Žije v Praze.
Proslavil se zejména portréty a akty. Patří do tzv. Slovenské nové vlny spolu s Vasilem Stankem, Kamilem Vargou, Rudo Prekopem, Miro Švolíkem a Peterem Župníkem, kteří v první polovině 80. let bourali zaběhnutá klišé inscenované fotografie.
Věhlas získal díky fotografii Smysl z roku 1992. Snímek obletěl svět a dostal se do mnoha časopisů, na přebaly knih, objevil se na plakátu k filmu Showgirls. Kromě umělecké fotky se Tono Stano živí i čistě komerčními projekty, fotil například kalendáře pro Radegast či Plzeňský prazdroj. Své jméno spojil na dlouhá léta s karlovarským filmovým festivalem a pravidelně tam fotí hlavní hvězdy, například Sharon Stone, Scarlett Johansson, Lou Reeda či Bena Kingsleyho. Jeho fotografie jsou oblíbené privátními sběrateli, jsou také součástí řady veřejných sbírek v České republice i v zahraničí. Tono Stano uspořádal mnoho samostatných i skupinových výstav v prestižních výstavních prostorách po celém světě.
 

„V posledních letech se téma těla v mé práci posunulo od lidského a zvířecího k tělům rostlin, stromů, až k tělu naší Země, k jejímu povrchu, nebo povrchům, kůži, porostu – vlasům a chlupům. Mohu-li reflektovat sama svou cestu uměním, posouvám se k tématům těla globálního či univerzálního, zajímají mě témata jednoty, vyvažování protikladů, hledání středu či sjednocování mnohosti do jednoho celku, bodu.“


Intermediální umělkyně Veronika Šrek Bromová (1966) vystavovala na mnoha místech Evropy, Ruska, USA a Asie. Reprezentovala Českou republiku na Bienále v Benátkách v roce 1999. Její díla jsou umístěna
ve významných veřejných sbírkách v České republice a Evropě. V letech 2001 až 2011 vedla Atelier nových médií II, Fotografický a digitální obraz na Akademii výtvarných umění v Praze. Obohatila novou uměleckou scénu odvážnými experimenty s využitím nových technologií; bez studu a kompromisů s hluboce osobním a intimním uměleckým výrazem. Jádrem její práce jsou ženská témata, tělo, rody, rodina, alternativní rodina, příroda, mytologie, a v poslední dekádě rozvíjí své vlastní způsoby rituálu – performance. Inspirací jsou jí tradice nativních národů a kultur. Již 12. rokem bydlí s rodinou na statku s názvem Chaos ve východních Čechách. Snaží se žít v harmonii s přírodou a organizuje program pro Galerii Kabinet Chaos zaměřenou
na profesionální umění a umělce, kteří pracují s humanitními a přírodními tématy. Galerie je komunikační platformou mezi centry a periferií.
 

Václav Koubek je český písničkář a harmonikář, spisovatel, herec a režisér.
Vystudoval vysokou školu strojní v Liberci. Pracoval pro televizi jako asistent střihu, u filmu jako asistent režie, prošel řadou divadel a zůstal u svobodného povolání. Jako herec se objevil i v Národním divadle (Zvony) a ve filmu (Keď hviezdy boli červené, Zvířata ve městě, Cesta pustým lesem, Mikola a Mikolko, Co chytneš v žitě, Čert ví proč, Na stojáka aj.). Momentálně vše sloučil do Vesnického klubu Chotěmice, odkud své písně, povídky, pohádky a připravované filmy rozesílá do klubů celé republiky.